Reklama
 
Blog | Alica Heráková

Permanentní nasranost versus syndrom profesionality

Nepíšu žádnou studii, píšu o tom, co známe všichni. V České republice prý panuje pocit permanentní nasranosti. Promiňte mi tu vulgaritu, ale tak jsem to slyšela a jedině tak to dává smysl. Eufemismy nefungujou.

Pravdou je, že to o České republice říkají jen Češi. A otázka je – jak by to vypadalo, kdybychom se na
Českou republiku coby svou zemi –  a sebe samotné – podívali jinýma očima? No schválně, troufáte si? Anebo to jediné, co si vybavíte, když se řekne národní identita, je pachuť vtipů o hokeji a pivě a
hezkých holkách?

Jak se dalo z mých předchozích článků odvodit, na českou
realitu se teď dívám z odstupem několika set kilometrů, z Holandska. To,
co mě „doma“ obklopovalo, jsem si uvědomovala asi tak, jako si uvědomuju kyslík
nebo buňky na své sítnici.Vůbec. Ale tady, tady dostává český kontext zcela
nový rozměr. Především ta teorie nasranosti.

Známe ji z praxe všichni – ranní přecpané tramvaje,
odpolední špičky na dálnici, podráždění kolegové, neskutečně protivná
prodavačka a ke všemu ti neschopní politici a zkorumpovaná policie. Nebo je to
naopak?

Reklama

No každopádně to nestojí za nic. Ostatně, kdo a kdy se vás
naposledy zeptal:„jak se máš?“ A odpověděli jste mu „Děkuju za optání, mám se
fajn!“ ?

Já se v Holandsku musela znova vypořádat s touhle
otázkou pokládanou několikrát denně. A  vzpomněla
jsem si na situaci, kdy se mě před 6 lety zeptala poprvé pokladní v anglickém
supermarketu.„Hi, how are you?“ Vzpomínám si na svůj šok, protože to znělo
opravdu přátelsky. A vzpomínám si taky na její šok, když jsem jí opravdu začala
říkat, že se mám fajn a….

Dnes na tuhle otázku odpovídám obligátně: „Hi, I am fine“. A
usměju se stejně jako se usmívá druhá strana.

Je to jiný vzorec než naše česká nasranost – nazvěme si ho
pracovně třeba syndrom profesionality. Zdá se, že jsou tady na sebe opravdu
všichni milí a přátelští. A je to příjemné. Je to příjemné, když jedete
v ranní přecpané tramvaji a někdo do vás strčí a omluví se vám, když
stojíte v odpolední špičce na dálnci a nikdo netroubí nebo když vás obslouží
opravdu přátelská prodavačka.

Je to příjemné, jenže když jste v Holandsku déle než pár dní na dovolené, přestanete si tuhle vřelou profesionalitu užívat. Tedy alespoň já jsem přestala. Zjistíte, že stejně obligátní jako otázka „How are you?“. Jaksi povinná, předstíraná, prázdná. A začnete se cítit, jako kdybyste
chtěli vstoupit do domu, který má nade dveřmi nápis „vítejte!“, ale když
vezmete za kliku, zjistíte, že je zamčeno.

Zaměstnává mě srovnání toho, čemu dávám přednost – je to
naše česká nasranost nebo tahle profesionalita? Protože kromě toho, že je česká
nasranost občas neuvěřitelně „nasírající“, je taky neuvěřitelně autentická. Moje osobní zkušenost je taková, že
když se mě „doma“ někdo zeptá, jak se mám, opravdu ho zajímá odpověď. Jak
absurdně v našem kontextu vypadá situace, kdy vám otázku „jak se máte?“
položí neprotivnější prodavačka na světě?

Ať je česká nasranost sebepotupnější, tahle opravdovost je
něco, co ji vyvažuje a dává jí smysl. Autenticita. What you see is what you
get.

Dokázala jsem si ji uvědomit až tady a jsem za to vděčná.
Pro někoho jsem možná „objevila Ameriku“ a pro někoho nechutně generalizuju.
Ale pro mě má tenhle objev klíčový význam. Tahle autenticita totiž zapadla do
mého puzzle – nazvěme ho třeba – národní identita – na důležité místo. A mám
potřebu o tom napsat, protože když si v českém kontextu vybavím někoho,
kdo o národní identitě mluví ( a je opravdu slyšet!), asociuje se mi Dan Landa
a Václav Klaus. Děkuji, pánové, I am gonna go my way. Nechci si českou identitu
asociovat s povýšeným antievropským outsiderismem ani s dobře
myšleným ale nepromyšleným přístupem bílého jezdce. Chci druhou stranu mince.

A tak když daleko od České republiky pro mě vyvstala otázka národní identity, na kterou jsem našla snadnou
odpověď v naší permanentní nasranosti, našla jsem i naši autenticitu. A našla
jsem pravou srdečnost, která je pod povrchem a která mi tady ve všem to milém a
profesionálním chladu chybí. A taky ďábelský smysl pro humor. A vzpomněla si
samozřejmě na pivo a hokej. Protože ať chceme nebo ne, patří k nám. A taky
na Havla a Dvořáka a vlastně i toho Kafku, že…Ale to už jsem někde jinde.
Hledala jsem odpověď na to, co je v lidech. A za odpovědí, kterou jsem
našla, přišla další otázka – co je národní identita pro ostatní Čechy? Pro
vás???