Reklama
 
Blog | Alica Heráková

M. L. King a jeho odkaz Romům

Tento text je přepisem úvodního příspěvku k debatě o M.  L. Kingovi pořádané Americkým centrem a nakladatelstvím Slon, které vydalo PRVNÍ výbor z jeho díla v češtině.

 

Když jsem byla pozvána na debatu o M.L.Kingovi, přijala jsem tuto nabídku bez váhání. Jako Romka, aktivistka a člověk, pro kterého je otázka romské emancipace a integrace osobním a důležitým tématem, je pro mě M.L.King a hnutí za práva Afroameričanů v Americe – svým způsobem – vzorem.

Ráda jsem používala přirovnání, že zatímco ještě v 50. letech 20. století museli černoši uvolňovat místa v autobusech bělochům a čelit nápisům „for white only“, (což myslím, dost ukazuje tragiku situace, ve které se jejich komunita nacházela ve vztahu k majoritě), dnes – o několik desítek let později – má Amerika „černého“ prezidenta.

Je to pro mě příklad a motivace k tomu, že boj s rasismem má smysl. Je to povzbuzení pro všechny Romy, kteří se můžou inspirovat a nechávat na sebe působit dílo a činy osobnosti, kvůli které tady dnes všichni jsme.

Reklama

Tolik ale zjednodušující pozitivní motivace, situace Afroameričanů ve Spojených státech v minulém století  a Romů v České republice, potažmo Evropě dnes, je zcela odlišná.

To, v čem se obě situace liší, lze najít na několika rovinách – historické, společenské, ekonomické i na mnoha dalších.
Stručně řečeno, historická rovina zahrnuje otrokářskou minulost, zahrnuje OTEVŘENÝ RASISMUS projevující se zločiny z nenávisti, segregací, nemožností získat lepší vzdělání, vydělávat stejné peníze jako bílí Američané na obdobných pozicích atd.. To vše symbolizuje poměrně jasnou situaci a jasné rozdělení rolí. Jasně ukazuje, kdo je utlačován a kdo udělal historickou chybu.

Situace Romů je zcela odlišná.

Z historického hlediska nebyli nuceně odvezeni ze své vlasti. Přestože z ní kdysi dávno odešli, byl pro ně po staletí přirozený kočovný způsob života – z části daný tím, že měli profese, které se s tím spojovaly, zčásti tím, že i oni putovali nedobrovolně na základě výnosů a zákonů měst a oblastí, které je vyháněly anebo zakazovaly kočování.

Romové jsou jako národ po staletí rozptýlení po celém světě. Jejich situace není situací v jednom regionu nebo státě. Liší se od hranici k hranici – zatímco Romové ve Španělsku nebo Nizozemí žijí poměrně integrovaně, Romové v Maďarsku v dnešní době čelí silné vlně OTEVŘENÉHO RASISMU. Tyto tendence se projevují i dnes – na Slovensku, ale i v České republice. ( Vzpomeňme prezidentskou kampaň Tomia Okamury a jeho populistický a otevřeně rasistický přístup k řešení „romské otázky“.) Na Slovensku žijí Romové v osadách, do kterých by se kdekdo nedobrovolně nikdy nevydal, natož aby si dokázal představit, že se tam narodil, že tam musí žít. V Čechách žádnou takovou osadu nenajdete, zde žijí Romové segregovaní v rámci měst a obcí atd.

Důležitým rozdílem je fakt, že Afroameričané v USA byli ve svém protestu jednotní. To se mezi Romy neděje a ani nemůže dít.  Existují velké tlaky a nekomunikace mezi skupinami Romů. Nejvyčleněnější skupinou jsou Olašští Romové, Vlachy, jak jim říkají ostatní skupiny Romů. Rumungre, tedy  „ty ostatní“ Romy, nepovažují Olaši za pravé Romy. Jsou pro ně moc integrovaní, a proto jim nejsou v jejich očích rovni. Mají jiný jazyk – to je také důležitá rovina – svá vlastní pravidla, svou velmi uzavřenou komunitu. Nemluvě o rodových rozdílech a rodinných strukturách.
 Za takové situace je velmi těžké budovat jednotné hnutí za svobodu či emancipaci tak, jak ho známe z USA.

Stran celospolečenského KONTEXTU –  Afroameričané byli otevřeně segregováni. Rasismus dnes vychází z jiného podhoubí, z  potlačených tendencí. Společnost v Evropě je deklarovaně multikulturní a tento rozměr je podporován ve všech Evropských státech. Něco podobného museli Afroameričané v USA tvrdě vybojovat akty jako byl bojkot autobusové dopravy v Montgomery atd.

Především z otevřené a deklarované tolerance pramení u určitého typu lidí velká frustrace. Souvisí s ekonomickou krizí, s velkou rolí médií, (přestože je odmítám démonizovat) a souvisí také s něčím tak drobným, jako je potlačování možnosti dělat vtipy na adresu Romů. Často slýchám o tom, že co se týče Romů, je třeba dávat si pozor na pusu, protože je každý hned obviněn z rasismu. Otevřenost naší společnosti má svá temná místa, a to nejtemnější je právě tam, kde se frustrace mění ve skrytou nebo také otevřenou nenávist založenou na odsuzování rasy a etnika. 
Je tedy paradoxem, že ze zcela odlišného  kontextu a z jiných kořenů vzniká velmi podobná situace, jaké se postavil M.L.King.

Dovolte mi promluvit krátce o těch tendencích, které jsou hnutí Afroameričanů za svobodu a romské emancipaci společné. Když jsem četla dílo M.L.Kinga, byla jsem fascinovaná obecnou platností jeho názorů. Dají se aplikovat velmi jednoduše i dnes a je jich mnoho, dovolte mi citovat několik příkladů z eseje Odkaz naděje.

„Policie se v ghettu musí přestat chovat jako okupační armáda a začít jeho obyvatele chránit“.

Nelze vnímat všechny Romy jako masu těch nepřizpůsobivých. Neschopnost policie reagovat na odlišnosti v rámci komunity, chápat že to, že když se například někde pere skupina romských mladíků, neznamená to, že jsou do toho zataženi všichni Romové z komunity, že to všichni schvalují a že je to běžné a že tudíž na místo není nutné spěchat, je nepřijatelná.
Skutečnost, že jsou rodiny, kterým do domu bez klepání a povolení vtrhne policie kdykoli se jí zachce, je také realita dnešní doby.

„Nejde však jen o nedostatek práce, jde o nedostatek smysluplné práce.“

Romové čelí často tomu, že je nikdo nezaměstná a když už, pak „načerno“. Když půjdete ve všední den na brněnskou ulici Cejl okolo šesté hodiny ranní, uvidíte tam stát muže čekající na to, zda jim ten den někdo nabídne práci nebo ne. Ženy pracující například jako uklízečky v nemocnicích, najatých soukromou firmou, jsou často ve stejné situaci. To, že jsou romské děti automaticky umisťovány do praktických škol, z nich dělá do budoucna zcela nepoužitelnou skupinu na pracovním trhu. Nutno dodat, že to pramení jak z nevůle a diskriminace zvenčí, tak také z chyb jejich rodičů.

„Podřadné vzdělání, ubohé bydlení, nezaměstnanost, neodpovídající zdravotní péče –to vše jsou jednotlivé díly krutého útlaku, který je naším dědictvím.“

Zde M. L. King vyjmenovává všechny základní kameny sociálního vyloučení tak, jak ho definujeme dnes.

„Pro lidi, kteří mají nedostatečné kulturní zázemí a vzdělání, je méně a méně práce, soudobá chudoba se vyživuje sama ze sebe a nepolevuje.“

K tomu snad není ani co dodávat. Snad jen, že chudoba je velkým problémem romské komunity a že mě trápí fakt, že z chudoby jiných – Romů- má někdo jiný úspěšný byznys.  Zastavárny, herny, ti, kteří půjčují peníze za vysoký ůrok, předražené ubytovny, většina z nich vlastněná gádži. Fenomén dneška, který podporuje zakořeněnou nedůvěru Romů v „bílé“.

Není možné činit paralely a hledat rozdíly mezi Afroameričany v USA a Romy v Evropě, potažmo v České republice bez toho, aniž bychom se podívali dovnitř komunity.
Sociální systém a jeho využívání je nejčastější důvod, který vede majoritu k frustraci. Přestože částky, které kolují v HOAXECH internetem jako měsíční příjmy romských rodin, jsou naprosté výmysly, je skutečností, že  pasivita části Romů v 90. letech a letech následujících vychovává novou generaci těch, kteří ji vnímají jako něco přirozeného. 

Mluvit nahlas a otevřeně o těchto problémech, které jsou uvnitř komunity, je něco, co stojí přímo mě poměrně dost sil – i já čelím atakům zevnitř za to, že vlastní komunitu rozkládám. Všeobecný názor je „neprat špinavé prádlo na ulici“. Jestli je správný nebo ne, je otázka do diskuze a otázka pro každého. Pro mě však bez otevřenosti a bez pozitivního zaměření se do budoucnosti není postup možný.

Jako to nejklíčovější, co bych chtěla, aby zaznělo, vnímám skutečnost, kterou M. L. King velmi dobře dokázal vystihnout a která je podle mého názoru ta nejdůležitější a nejvíce společná jak Romům tak Afroameričanům v USA v minulém století. Není to otázka sociálního statusu, není to otázka ekonomická. (Také proto programy na integraci selhávají. Řeší totiž primárně právě sociální situaci. )

Je to otázka duchovní, chcete-li psychologická a vychází z kolektivního nevědomí národa. Z pocitů méněcennosti, z pocitu nepřijetí, z nepřátelství k těm, kteří přijetí jsou, k těm bílým. Velmi dobře to vystihla Klára Samková ve své knize „Psychologie romské otázky“. 
Jak říká jedna moudrá romská žena, kdo diskriminaci nezažil, neměl by si dovolit o ní ani mluvit…

Tady bych navázala na profesora Erazima Koháka – zde je hlavní rozdíl mezi situací Afroameričanů a Romů dnes. M. L. King byl duchovní autorita. Svou sílu čerpal ze své víry a ta byla jeho hnutím přijímaná.

Dnes se zdá, že občanská společnost a racionalizace světa kolem nás nepomáhá. Že to není dost, že to nestačí k tomu, aby překlenula staletí přetrvávající, podvědomé pocity, hlubokou podstatu problému.  Tak jako váš duševní problém stěží vyřeší daňový poradce, těžko tento problém Romů vyřeší ekonomičtí poradci v neziskových organizacích. ( A to přesto, že je jejich práce záslužná a mnohdy velmi náročná a zaslouží si ocenění.) 

Tady – i pro mě jako člověka, který vnímá duchovní rozměr skutečnosti jinak než přímo nábožensky – vyvstává hlavní přesah a trvalost díla M.L. Kinga a jeho odkaz romským emancipačním a integračním tendencím.  Bez duchovních vůdců se integrace nezdaří, bez chápání a práce s tímto rozměrem nebude dosaženo úspěchu.   
Řečeno slovy křesťanského učení – odpusť a bude ti odpuštěno.